Svědomí
Poprvé, jak jsem ho uviděla, jsem to věděla. Je můj osud navždy ho milovat. Jeho jemný úsměv. Pohledy oříškově hnědých očí. Tichý, zvonivý smích. Nic dokonalejšího svět nezná. A on se díval na mě. Stále mě sledoval. Já se cítila na vrcholu blaha. Že je něco v nepořádku mi zpočátku vůbec nedocházelo. Nepřišlo mi divné, že se kolem něho nemotá partička holek. Prostě jsem neviděla nic, co jsem vidět nechtěla. Až později jsem si uvědomila, že ho asi mohu spatřit jen já. A je tedy pravděpodobně anděl. Můj anděl strážný. A já ho nesmím milovat. Je snad moje láska hřích?