Osamělá
2. 5. 2010
Mívá černý šat, bělostnou pleť a oči hlubší nad všechny tůně. Říká se, že ji člověk spatří tak jednou za život... Ale já ji vídávám denně. Mlčenlivě se prochází městem. Zahloubaná do vlastních světů. Avšak kdykoli mě zahlédne, usměje se, zamává, ale nikdy nezastaví. Ani nemůže – práce přeci nepočká. Trochu jí závidím tu jistotu, že nikdy “nevyjde z módy”. Ona tu bude napořád.
Ale stejně bych s ní neměnila. Její úděl je dosti smutný a osamělý. Nikdo ji nevídá rád, nikdo ji nevítá. Místo pozdravu slýchává jen nářky. O kom to mluvím? Copak ji neznáte? Jmenuje se
Smrt.