Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konkubína

3. 6. 2011

Ta, co nikdy nikoho se neptala

jestli smí, nesmí a co to bude stát

Náhle sama v širém světě zůstala

Marně prá se, proč ji nikdo nemá rád


 

Pustinou zní symfonie žalu

tichounce obestírá kraj

Vždy chtěla kráčet po bulváru králů

Dnes napadá ji: Co z toho vlastně maj?


 

Střevíce dřou a když sluníčko pálí

kožich slavnostní spíše překáží

Však to znáte sám, drahý pane králi

Ten falešně radostný úsměv na tváři...


 

Sen se rozplynul jako obraz vodní

po jedné ráně kamenem

Však najednou lid očekává od ní,

že půjde dále za svým snem


 

V korzetu vznešená, po dechu sotva lapá

vlečka se plete do křoví

Jen cárem papíru je pro ní každá mapa

Po čem teď touží ale nikdy nepoví...


 

Bosá volnost husopasek

Vám je zcela cizí

Těší vás úsměvy krásek

Ale ona jednou zmizí...


 

A začne opět žít...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář