Konkubína
Ta, co nikdy nikoho se neptala
jestli smí, nesmí a co to bude stát
Náhle sama v širém světě zůstala
Marně prá se, proč ji nikdo nemá rád
Pustinou zní symfonie žalu
tichounce obestírá kraj
Vždy chtěla kráčet po bulváru králů
Dnes napadá ji: Co z toho vlastně maj?
Střevíce dřou a když sluníčko pálí
kožich slavnostní spíše překáží
Však to znáte sám, drahý pane králi
Ten falešně radostný úsměv na tváři...
Sen se rozplynul jako obraz vodní
po jedné ráně kamenem
Však najednou lid očekává od ní,
že půjde dále za svým snem
V korzetu vznešená, po dechu sotva lapá
vlečka se plete do křoví
Jen cárem papíru je pro ní každá mapa
Po čem teď touží ale nikdy nepoví...
Bosá volnost husopasek
Vám je zcela cizí
Těší vás úsměvy krásek
Ale ona jednou zmizí...
A začne opět žít...