Dvě strany duše
Krása co zabíjí.
Jsem černý anděl.
Co se nikdy nemýlí.
Vzbuzuji děs, ba i hrůzu.
Paniku šířím.
Mám černý šperk i černou blůzu.
Lidi jen míjím.
Po temnu bažím.
A nechci žádný svítání.
Vždyť do očí jen bodá!
Žiju jen nocí.
A pak že žádný zklamání
překonat se nedá!
Lidi utíkaj.
A hrůzou ječí.
Všichni se zmítaj
Skoro jako v křeči
Přátele neznají.
Zpozdilcům se smějí.
A někde potají,
ví, že to tak chtějí.
Krvavá záře,
už visí nad městem!
Otevřete snáře!
Kdo se to řítí sem?
No přece já!
Černá růže
s dýkou místo trnu!
Černý anděl
A zkázu vám sem hrnu!
Dobře vám tak!
Dobře vám tak.
Lidi prchaj, jako vždycky.
A mě tu nechávaj.
Samotnou.
A neřeknou,
co proti mně vlastně maj.
Najednou!
Samota mě provází
celým mým životem.
A prý že mi nic neschází!
Lásku a přátelství
sledovat jen za plotem.
Tak jak přát: „Bůh ať vás provází?!
Jsem vcelku sobeckej tvor.
Chci pořád víc a víc!
Netoužím být něčí vzor,
já chci dosáhnout na Měsíc!
A to bez pomoci nezvládám.
Tak podej mi ruku svou,
pomoz mi ke hvězdám.
Budem lítat noční oblouhou.
Spolu – líp jak každý sám.
Tak mě nenechej dlouho čekat…