Šílený svět Blumíků

Když se z žalu zrodí nenávist. A z nenávisti pomsta...

Chvíle beznaděje a uklidňující kapání...

Zamilovaný člověk nevidí, neslyší... Nechá si ubližovat znovu a znovu... A proč? Protože stále jen odpouští. Omlouvá ho, že to tok přeci nemyslel... Ale má tahle argonie ještě smysl?

Někdy na člověka padne taková podivná tíže...

Musí mít pláč důvod? A mohou plakat i ti, kteří ve skutečnosti nejsou... tak úplně lidé?

I když se nic nedaří, nemusí to být důvod k tomu zbaběle utéct z boje.

Když někdo moc slibuje a nikdy to neplní... Pak mu už prostě nelze věřit...

Někdy člověk svůj osud nemůže ovlivnit. Někdy se to prostě stane a pak to jen musíš přijmout.

Co zbývá bezbranému?

Je smutné, když jsme tak skvěle ukryti, že nás nikdo nevidí...